Loly porodní příběh

aneb jak to všechno začalo…

Mé první těhotenství nebylo plánované, z počátku bylo přímo nechtěné, jelikož jsme kvůli němu zrušili svat

bu na Mauriciu, na kterou jsem se tak těšila...Nicméně netrvalo dlouho a začala jsem si těhotenství užívat a na miminko se těšit.

Jedním z prvním lidí, komu jsem onu zprávu řekla, byla má nejlepší kamarádka, doktorka-porodník z porodnice u Apolináře. Nebylo o čem diskutovat - své nejlepší kamarádce jsem důvěřovala jako člověku i jako doktorce, která svou práci dělala ráda a zodpovědně. Porodnice u Apolináře byla tenkrát v mých očích tou nejlepší porodnicí, kde si uměli poradit s ledajakou komplikací, na kterou byli jinde krátcí. Ač jsem o porodech vůbec nic nevěděla, nijak jsem se nepřipravovala, hodlala jsem kamarádku ve všem poslechnout a svěřit své tělo i dítě do jejích rukou. Porod jsem vnímala jako něco, co se musí nějak přežít, hlavně ať jsme oba s miminkem zdraví, což v rukách mé kamarádky jistě budeme, a tak jsem se ničeho neobávala.

První poslíčci začali na začátku 38. týdne. Ke konci týdne přišly další, v pořadí asi 3., a jelikož měla kamarádka zrovna službu, jela jsem za ní, aby se podívala jak to vypadá. “No supeeer! Jseš na 4cm, rodíme!!!”, zvolala po té, co mě nepříjemně vyšetřila. Zavolala jsem Jendovi, aby přijel za pár hodin, do té doby to prý nemá smysl a akorát by se tu nudil. Napojili mě na monitor a odpovídala jsem na tucet podivných otázek, u kterých jsem měla pocit, že jsem je musela zodpovídat už snad stokrát. Klystýr byl jedním z nejhorších zážitků, což jsem vůbec nečekala. Křeče ve střevech dohromady s kontrakcema byly hotový peklo. Ve sprše se mi naštěstí ulevilo a začalo mi být hezky. Kamarádka za mnou přišla a povídala si se mnou o svým příteli. Vyrušovalo mě to z mýho krásnýho naladění, ale neměla jsem odvahu jí to říct. Po nějaký době mě odvedli na sál, kde jsem se položila na lehátko a nehla se pěknou řádku hodin. Tam za mnou dorazil Jenda, sedl si k hlavě, chytl mě za ruku, a takhle tam se mnou vydržel téměř do konce. Bolesti se začaly stupňovat a po chvilce se stávaly neúnosnými. Epidurál byl samozřejmostí, kamarádka mě ujišťovala, že nemá žádný vliv na porod ani na dobu po něm, takže proč se trápit… Epidurál mě totálně zfetoval, necítila jsem vůbec nic, nevnímala nic, upadla jsem kamsi do drogového opojení, kdy jsem si jen uvědomovala, že todle mi nepřipadá úplně správně… Nicméně jakmile přestal působit, nastoupila zase neskutečná bolest, která mě úplně válcovala, a tak jsem po hodině prosila o další epidurál, který už mi ale jenom zamotal hlavu a bolesti jsem pořád cítila. Třetí už nezabral vůbec. Bolest byla čím dál horší, kontrakce čím dál častější, řvala jsem na celou porodnici, cítila jsem se totálně bezmocně, přestala jsem věřit, že to zvládnu a upřímně se začala obávat, že todle prostě nemůžu přežít. Jenda seděl celou dobu vedle mě a držel mě za ruku. Jak bezmocně se asi musel cítit on…? Jakmile ruku na chvíli pustil, bylo všechno ještě nesnesitelnější. Nebýt sama a mít podporu je ohromně důležitý. Měla jsem toho dost, chtěla jsem ať už to skončí a bylo mi úplně jedno jak to dopadne, úplně jsem zapomněla, že vlastně přivádím na svět nový život. Někdy v průběhu porodu mi kamarádka praskla vodu a velmi často mě chodila vyšetřovat, což bylo neskutečně bolestivý, zejména vyšetřování během kontrakce. Prosila jsem, že nechci, jednou už jsem kamarádku poslala pryč, ale oddálila jsem tím další vyšetření jen o pár minut. Porod přestal postupovat, a tak personál navrhnul přesun do sprchy. Bála jsem se pohnout, bála jsem se, že bolest bude ještě horší, ale nakonec mě přesvědčili. Bolest byla opravdu mnohem horší, do sprchy mi navíc nikdo nepomohl, svíjela jsem se tam, řvala bolestí, málem jsem upadla, to vše před zraky jiný rodící ženy, který jsem se hned omlouvala. Co nejrychleji sem se tedy vracela na lehátko, kde mi aspoň nehrozí pád. Pak navrhli pozici vkleče, kdy Lola začala konečně sestupovat, ale bylo to pro mě hodně nepříjemný a bolestivý. Jenda už byl tou dobou pryč, protože jsme byli domluvený, že u druhý doby porodní nebude. Jakmile změna polohy splnila svůj účel, vraceli mě zpátky na záda a vzápětí se šlo na tlačení. Takže nohy hezky nahoru, držet pod koleny, bradu na prsa, pořádně se nadechnout, zavřít oči, pusu a pořádně tlačit. Dole jsem necítila vůbec nic, zato hlava jsem myslela, že mi praskne. A prý pořád tlačím málo… PA mi tlačila na břicho, kamarádka udělala nástřih, prý aby mě ušetřila dvou kontrakcí, jinak nebyl třeba. Lolu jsem hned dostala na břicho, po chvilce kamarádka oznamuje, že pupečník dotepal a můžu ho přestřihnout. Lolu mi za krátkou dobu vzali na vážení a měření, což dle kamarádky 2 minuty přece přežiju a sestry budou v klidu, hlavně nic nepsat do porodního přání, ať si sestry neznepřátelíme. Sestru, která Lolu odnášela, jsem prosila, ať ji nezabaluje, přinesla ji však jak vánočku.

Následovala noční separace, kdy si přece musím odpočinout a Lolu mi nemohou dát, protože jí musí nejprve prohlédnout doktorka, a ta přijde až ráno. Ještě jsem to párkrát zkusila, ale byla jsem strašně unavená a neměla dál sílu s nimi diskutovat.

Šestinedělí jedna velká hrůza, kdy jsem neustále brečela, bezradná, bezmocná, okolo samé arogantní a povýšené sestry. Před porodem jsem si zašla na jeden jediný kurz, a to o kojení, a ten, spolu s následnou návštěvou laktační poradkyně, mi kojení zachránil, protože u Apolináře dělají zjevně vše pro to, aby žena kojit nemohla. Jedna sestra mi na férovku řekla, že já nebudu moct kojit. Kojila jsem 2 roky…

Po 4 týdnech jsem Lolu poprvé navázala do šátku a absolutně jsem nošení propadla.

Pomohlo mi konečně mateřství pořádně začít “cítit”, umět se napojit na své miminko a postupně jsem začala pociťovat sílu přírody, která mě dovedla na cestu nového nahlížení na život, kdy jsem začala uvažovat mimo jiné o svém porodu, kojení a mateřství celkově. Bavilo mě a stále mě baví dozvídat se více a více informací, žasnout nad tím jak je porod vlastně krásně přirozená událost, kterou lidé umí zbytečně komplikovat. Všechno přitom dává takový smysl, že se někdy opravdu nestačím divit, proč se lidé tolik snaží zasahovat do přirozených procesů.

Svůj první porod bych tedy shrnula asi takto: nebyla jsem ani trochu připravena na to co mě čeká a věřila jsem, že když se svěřím do rukou lékařů, odrodí mé dítě za mě a já nebudu tolik trpět. To byla samozřejmě chyba. Bolest během porodu mě zaskočila a celkově mi bylo ještě dlouho špatně, když jsem si na svůj porod vzpomněla. Cítila jsem se bezmocně a nevěřila, že to zvládnu. Dlouho jsem tento porod považovala za nejhorší zážitek v mém životě. Ano, z medicínského hlediska proběhlo vše v pořádku, ale medicína pořád zapomíná na psychiku, která je součástí zdraví člověka. Takže jak zdravá jsem po porodu vlastně byla? Živá ano, zdravá nikoli. Pomohlo mi několik různých terapií a dnes už to naštěstí vnímám jen jako velmi nepříjemnou zkušenost, která mi ale mnohé dala.

A tak Ti Lolo děkuji, že jsi přišla do mého života, a že jsi přišla tímto způsobem, který mi ukázal, že ženám se při porodu nedostává dost podpory. Budu nesmírně vděčná, když budu moct jiným ženám dopomoct ke krásnému zážitku z porodu, ze kterého budou vycházet opravdu zdravé, a to jak fyzicky, tak psychicky.